Doporučujeme: TV program | Snadné sdílení souborů | Stahovač videí z YouTube | Zkracovač dlouhých adres | Měření rychlosti internetu | Bazar | Italo.cz

Cesta má ještě nekončí – Pixie

Někdy jen...

Datum: 22. 9. 2011 16.11 | Autor: Rose | 607× | Kategorie: Jednorázovky | Komentáře: 0

Povídka na fanfiction Hannah Montana, lehký femslash.

Doufám, že se vám to bude líbit.

 


"Miley?"
Nevypadalo to, že mě zaregistrovala. Jen dál seděla na gauči s pohledem upřeným do dálky. Její tváře byly zmáčené slzami a tiše v sobě dusila vzlyky.
Nemohla jsem si pomoci, ale přemýšlela jsem o tom, jak krásně vypadá. Ne jako modelka na titulní straně časopisu, nebo neskutečně krásné osobnosti, ale i myslela jsem to tak, že i když byla v tomhle stavu, byla nádherná. Přešla jsem k ní blíž, snažíc se zjistit, proč je tak rozrušená.
"Miley?" Zeptala jsem se jí znovu.
Po malém okamžiku se na mě podívala. Cítila jsem, jak se mi zadrhl dech v hrdle. Její oči byly rudé od pláče a celkově vypadala vyděšená.
"Co se děje, Milesi?" podařilo se mi zeptat, i když jsem si vlastně nebyla jistá, zdali chci znát odpověď.
"Dneska jsem něco zjistila," řekla, její hlas byl hrubý od pláče.
"Miley, děsíš mě, co se děje?"
"Rakovina," zamumlala bez dechu. Mé oči se rozšířily děsem. Přisedla jsem si k ní, položila ji ruce na kolena a sklonila se k ní.
"Řekla si to, co si myslím, že si právě řekla?" ptala jsem se, strachem ochrnulá. To nebylo možné, Miley nemůže mít rakovinu. Ona byla vždycky tak plná života. Neustále šťastná, tak moc… Milující.
"Rakovina. Lilly, mám rakovinu." Zavrtěla jsem hlavou, slzy tekouc mi po tvářích. Ne, to nebylo možné, nemohla mít rakovinu. To prostě nešlo. Potřebovala jsem ji, aby tu byla se mnou. Nemohla mě opustit.
Začala jsem panikařit, když mě Miley objala. Nechala jsem se objímat a víc se do ní přitulit, cítila jsem, jak mě začala hladit po vlasech.
Ten krásný pocit tepla, zalil celé mé tělo. Milovala jsem, když Miley dělala takové věci. To, jak mi dávala najevo, že je tu se mnou, že se o mě stará. Myslím, že jsem jediná, koho kdy milovala. Odtáhla jsem se pryč.
Dívala se na mě zmateně, ale já se jen usmála, než jsem se k ní naklonila a vtiskla ji jemný polibek.
"Myslím, že to spolu zvládneme," zašeptala jsem.
Půl roku uplynulo od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o rakovině Miley. Rostlo to rychle, každý den víc a víc. Chemoterapie nezabíraly, lékaři se snažili, ale nedařilo se.
"Lilly?" hlas Miley mě vytrhnul z mých chmurných myšlenek. Okamžitě jsem běžela k ní, posadila se na židli, která byla u její postele. Před dvěma měsíci jí doktoři doporučili trvalý klid na lůžku, od té chvíle jsem dělala všechno, co jsem ji na očích viděla.
"Copak se děje Miley?" Ptala jsem se. Lehce zakašlala a zavřela oči. Kousla jsem se do rtu. Vypadala hrozně. Její hladká pokožka, dříve zářivá od slunce, byla nyní křehká a bledá. Její krásné tmavě hnědé vlasy byly nyní bez života a nudně hnědé a její jasně modré oči, které dřív dokázaly zahřát duši, byly nyní bez energie. Spolkla jsem slzy, snažíc se zůstat silná.
"Co se děje?" Ptala se mě přes záchvat kašle. Dívala jsem na ní, naprosto zmatená. Umírala mi před očima a ona se mě ptá, co se děje? Naklonila jsem se k ní a políbala ji na rty, než se se opřela hlavou o její čelo.
"Proč se to muselo stát zrovna tobě?" Zaskřehotala jsem. Uslyšela jsem, jak si hlasitě povzdechla. To byla otázka, na kterou jsem se ptala tak moc často, a její odpověď byla vždy stejná.
"Jsme zas u toho, uklidňuješ ty mě, ale má to být naopak," zamumlala jsem. Miley jen s úsměvem pokrčila rameny.
"Všechno je tak, jak to má být," podívala se na mě. Nemohla jsem si pomoc a usmála se na ní. Stále vypadala krásně, ona vždy bude krásná bez ohledu na okolnostech.
"Lilly?"
"Hm?"
"Miluji tě," řekla náhle. Mé srdce se rozbušilo. Její tón byl nějaký jiný. Zněl slaběji než obvykle, její ruka si najednou přestala hrát s mými vlasy. Když jsem se podívala do jejích očí, viděla jsem, kolik úsilí ji stojí je nechat otevřené. Polkla jsem. Slyšela jsem, jak její dech zpomaluje, spolu s jejím srdcem.
Slzy si našly cestu z mých očí. Ne, nemohlo se to dít právě teď. Nemohlo se to dít. Doktor řekl, že máme více času. Že bude ještě nějakou chvíli v pořádku. Neměla by mi umírat, ne teď, přede mnou.
Kousla jsem se do rtu a snažila se zastavit mé slzy. "Miley," snažila jsem se mluvit klidně, ale můj hlas se třásl. Dala mi malý smutný úsměv.
"To je v pořádku Lilly, je to můj čas a já jsem připravena. Dala jsi mi víc, než jsem si kdy mohla přát, a to mě dělá šťastnou. Jsem ráda…" Rozkašlala se, a to lámalo mé srdce ještě víc. "Jsem ráda, že můžu strávit posledních pár vteřin s tebou."
Mé slzy volně tekly mi po tvářích. Padajíc na postel Miley.
Sklonila jsem se dolů a jemně ji políbila. Když jsem se odtáhla, byla pryč. Opustila mě, její rodinu, každého, kdo jí miloval. Její výraz byl klidný.
Malý úsměv na rtech, vytvářel zdání, že jen klidně spala.
Ze rtů se mi vydral vzlyk. "Miluji tě Miley," podařilo se mi zašeptat. Vzala jsem náhrdelník, který mi dala k narozeninám a dala jsem jí ho do ruky a uzavřela ho do její dlaně.
"Budeš mi opravdu moc chybět," s tím jsem vstala a odešla z místnosti, abych to mohla říct panu Stewartovi a ostatním.
"Ona je na lepším místě," řeka jsem, když mi Oliver dal ruku na rameno. Otočila jsem hlavu a dala malý úsměv mému nejlepšímu příteli. Položila jsem svou ruku na jeho.
"Je to těžké, víš, byla jediná osoba, které jsem se mohla otevřít. Rozuměla mi a já ji miluji, stále ji miluji." S tím mě Oliver obejmul.
"Ať to znamená cokoliv, vím, že ona tě miluje a já ji rozumím." Usměji se. Oliver se tak moc strašně snaží mě povzbudit. Tak moc to pro mě znamená. Miluji ho za to.
"Já vím, já jí taky." Řeknu, naposledy se podívám na hrob Miley, odtáhnu se od Olivera. "Pojď, jdeme domů." Beru ho za ruku a vedu ho pryč. Nikdy na Miley nezapomenu. Byla to má první opravdová láska, a já na ní nezapomenu, ale teď mám Olivera. A ona by chtěla, abych byla šťastná. Tak tedy jsem.

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: