Doporučujeme: TV program | Zkracovač dlouhých adres | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | Italo.cz | Bazar | Stahovač videí z YouTube

Cesta má ještě nekončí – Pixie

Utiš se, má sestřičko

Datum: 22. 9. 2011 15.44 | Autor: Rose | 606× | Kategorie: Jednorázovky | Komentáře: 0

Twilight fanfiction....

Bella je Bella Hale a je to mladší sestra Rosalie...

 

Utiš se, malá sestřičko,

prosím, neplač.

Kéž bych mohla být s tebou,

zpívat ti ukolébavku.

 

Rose byla pryč.

Můj nejlepší přítel. Dobrá, můj jediný skutečný přítel. Protože každý mě pomalu opouští. Jakmile mně opustila Rosalie, všichni ostatní odešli z mého života.

Ona byla moc mladá. Bylo jí pouhých devatenáct let. Táta říkal, že spáchala sebevraždu, ale já mu nevěřila.

On je čisté zlo. Monstrum. Říká, že ubližuje lidem proto, aby odstranil svou vnitřní bolest. A tak každou noc přichází a jeho rány jsou rychlejší, silnější a větší, kosti se lámou a modřiny se objevují. Slzy mi stékají po tvářích a krev se dostává na povrch, ale jemu to nestačí, nemá nikdy dost.

Nic pro mě neznamená! Je to jen dárce spermatu.

Sáhla jsem po žiletce, která byla bezpečně schovaná v mé horní zásuvce. Přitiskla jsem ji k mému zápěstí a pomalu ji táhla přes mou pohmožděnou ruku. Ač on odešel před několika hodinami, byla jsem krvácející.

Podívala jsem se ven. Na noční obloze byla jedna silně zářící hvězda. Zářila tak jasně, tak čistě bíle.

Pokud bych si mohla něco přát, přála bych si, aby se vrátila má sestra. Pak bychom mohly společně utéct. A můj nejlepší přítel by byl zpět. Pak bych nebyla sama.

 

Můžu vidět tvé ruce,

zkrvavené a pohmožděné…

To je špatně, má malá sestřičko…

Ale moje ruce jsou na tom stejně…

 

Dala bych cokoliv za to, aby tu má sestra byla se mnou. Ona byla to jediné, co jsem měla, když mě Jasper opustil. Poté, co všichni odešli. Rosalie mě držela po hromadě. Proč jsi odešla? Kdo tě donutil odejít? Já vím, že sama bys mě nikdy neopustila.

Vzala jsem její oblíbenou mikinu s černou kapucí z naší skříně. Bydleli jsme spolu v jedné místnosti. Držela jsem její mikinu v náručí. Na zadní straně bylo napsáno jméno: HALE. Vzala jsem si ji do postele. Držela jsem mikinu bezpečně ve svém náručí a slzy mi tekly po tvářích.

 

Já vím, že křičíš,

když je tvůj otec u tebe.

Uklidni se, malá sestřičko…

Já vím, že máš strach…

 

Uslyšela jsem zvuk přijíždějícího auta. Ztuhla jsem a přitáhla si mikinu blíž k tělu. Dveře auta se zabouchla. Pevně jsem zavřela oči.

Bála jsem se. Zkamenělá, zděšená… Čím jsem si to zasloužila.

Slyšela jsem vchodové dveře, které se po chvilce s ránou zavřely.

„Bello,“ vykřikl hlasitě. Snažila jsem se ho ignorovat. Zůstat s Rosaliinou mikinou v bezpečí. Bylo to, jakoby nějaká její část byla se mnou.

Slyšela jsem těžké rozzlobené kroky, jak se řítí po schodech nahoru. Chytila jsem mikinu ještě pevněji.

Já to můžu vidět,

jak ti ubližuje.

Je mi to líto, malá sestřičko…

Dělal mi to samé, co tobě…

 

Moje dveře se otevřely. Oči jsem nechala zavřené. Ucítila jsem drtivé sevření mé paže, blízko mého ramena. Strhl mě z postele a mrsknul se mnou na zem. Přistála jsem na kolenou, ruce sevřené kolem mikiny, vlasy spadajíc do tváře, zakrývajíc mé šedé oči.

„Volal jsem tě, kurva! Proč jsi se, kurva, neozvala?!“ zařval. Oči upřené na podlahu odmítajíc se na něj podívat. Facka přistála na mé tváři. Spadla jsem na zem, jen pár palců od postele.

„Podívej se na mě!“ přikázal. Cítila jsem z něj alkohol. Drogy. To mě donutilo se přikrčit. Chytil mě pevně za ramena a přitiskl mě ke zdi.

„Bello, zkurvená, Hale!“ zavrčel. Stále jsem měla pohled přilepený k podlaze. Rychle vykopl kolenem a udeřil mě do žaludku. Křičela jsem bolestí, když jsem ucítila i ránu do zad.

 

Já vím, sestřičko,

že lidé ignorují, co se děje u nás doma.

To mě štve, malá sestřičko.

Ty bys neměla být sama.

 

Rosie, potřebuji tě! Já už tu nemám nikoho. Nemám s kým mluvit! Sevřenou pěstí mě praštil do žeber. Praskli tak jak měly, po jeho vůli. Ani nevím, kdy jsem naposledy pořádně jedla. Když taky byla Rose, dělily jsme se o jídlo. Vždycky se snažila dát mi více jídla, ale nakonec jsme skončily se stejnou porcí. Možná i proto jsme nepřesáhly pět stop výšky. Byly jsme příliš křehkého vzrůstu.

„Bello,“ ušklíbl se při mém jménu. „Tvá sestra je mrtvá. A tohle…“ zvedl Rosiinu mikinu, a já poprvé po sedmi měsících od jejího pohřbu, mu pohlédla do očí. On vypadal šťastně. Nemocný zkurvený bastard! Natáhla jsem po mikině, chytla ji a pevně sevřela v náručí. Chránila jsem ji před ním. Cítila jsem kopanec, který přistál na mých zádech. Spadla jsem břichem k zemi.

„Ty malá odporná děvko!“ cítila jsem další ránu a strašnou bolest, ale byly mnohem horší bolesti, než tahle.

Ne, tak strašné to vážně nebylo.

Nejhorší, nejděsivější bolest byla ta, z pocitu, že se má sestra už ke mně nikdy nevrátí.

 

Hej! Moje malá sestřičko…

Chceš vědět, proč tam nejsem s tebou?

Je to moc smutný příběh, malá sestřičko!

Lidé by se měli zajímat!!!

 

Další rána přišla na žebra. Cítila jsem otupělost, kterou jsem vítala s otevřenou náručí. Slyšela jsem cinkání kovu. Sundával si opasek. Děsil mě jeho ďábelský pohled v očích. Napřáhl se a pak… Spona jeho pásku se zakousla do mých zad. Vykřikla jsem v bolesti. U sousedů se rozsvítilo světlo.

Pocítila jsem kousíček naděje.

Světla zhaslo stejně rychle, jak se objevilo. Naděje byla pryč.

Rosie! Vrať se! Mohly bychom utéct společně. Prosím, potřebuji odsud pryč! Zabije mě to! Zabíjí mě…

 

Vidíš, má malá sestřičko?

Jednoho dne, otec byl v rouši,

to jsi nebyla doma,

a nemohla si slyšet můj křik…

 

Dala bych cokoliv, aby byla zpět. Cokoliv.

Opasek se znovu zabořil do mých zad. Další výkřik vyšel z mých pevně sevřených rtů.

Byla jsem doopravdy tak špatná, že mě nikdo nechtěl přijít zachránit? Proč jsem na to všechno sama?

 

Křičel na mě…

Rozbil mi hlavu o dveře.

Když jsi tu nebyla, malá sestřičko!

zemřela jsem na podlaze…

 

„Ty jsi ubohá, zkurvená dcera k ničemu! Máš štěstí, že je tvoje matka ještě v práci! Protože, kdyby tady byla, zbil bych ji stejně!“ řval na mě.

Vzpomínala jsem na chvíle, kdy tu byla Rose se mnou, když tu nikdo jiný nebyl. Stávalo se jí to samé, co teď mě?

Omlouvám se ti, pokud se to dělo a to nevěděla, Rosie…

Odešel z místnosti a já se snažila doplazit do postele a přemlouvala se ke spánku…

…Ale ten nepřicházel…

 

XXX

 

O pět měsíců později…

 

Dvanáct měsíců, na den, od doby co Rosalie… zemřela.

Slyšela jsem auto na příjezdové cestě. Měl těžký pracovní den, plný pití a fotbalových přenosů.

Bouchly vchodové dveře. Ležela jsem v posteli, držela Rosaliinu červenou mikinu a čekala na výprask od otce, který rozzuřeně vybíhal schody do mého pokoje.

 

Ale no tak, má malá sestřičko…

Táta přichází domů.

Rychle! Do postele!

Přeci nechceš, aby tě ještě někdy našel!

 

„Bello?“ jeho hlas se mi vysmíval. Sevřela jsem víčka pevně k sobě, v naději, že se ten hlas rozplyne.

Mou mysl naplnily vzpomínky na společné chvíle s Rose. Jak mě objímala, držela, líbala na čelo.

Lehký úsměv se vetřel na mou tvář.

„Ty se mi budeš smát? Ty malá děvko!“ mračil se.

Můj úsměv se okamžitě rozplynul, když jsem si uvědomila, že ten ďábel je stále v mém pokoji.

Nebylo úniku? Byl stále tam?

 

Je mi to líto sestřičko.

Má špatnou náladu.

Běž, utíkej, dokud můžeš!

O-ou má malá sestřičko.

Sáhnul po svém opasku.

Křič, dokud můžeš, má malá sestřičko!!

Volej o pomoc.

 

 

Mlátil mě páskem, drápal se po mně, kopal mě, křičel, bil a plácal. Všechno co si dokážete představit, mi dělal. Měl horší náladu než obvykle.

Páchl chlastem a drogami. A já jsem se na něj odmítala jen podívat, či k němu vůbec mluvit! Matka by teď domů přišla jen stěží. A i kdyby… Tak by mě možná i udeřila do břicha, křičela na mě, že jsem coura a pak by šla chrápat s prvním chlapem, kterého by v baru potkala!

„Děvko! Proč jsem tě nezabil jako první?!“ zařval a následně mě praštil silně do žeber. Zalapala jsem po vzduchu, který se mi nedostával.

Vytáhl nůž. Netušila jsem, že se to někdy stane. Vrazil nůž do mé hrudi, k místu kde mám srdce. Na jeho tváři pohrával krutý děsivý úsměv.

Spadla jsem, na naší postel s mikinou mé milované sestry. Snažila jsem se nadechnout. Dýchat, ale vzduch nepřicházel.

Něco mi bránilo dýchat, pálilo to. Bolelo to! Pálilo jak čert!

Vzala jsem nůž a vytáhla ho z mé hrudi.  Postel se v okamžení zbarvila rudou barvou čerstvě prolité krve.

Otec odešel z mého pokoje, na tváři samolibý úsměv.

Kdo by to byl jen tušil, že zemřu ve stejný den, jako má sestra, jen o pouhých dvanáct měsíců později???

 

Utiš se, má malá sestřičko.

Teď už nemusíš plakat….

Už ti nikdo neublíží.

Teď…

Teď už jsi v mém náručí…

…KONEC…

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: